Po Japonsku za japonskými meči

Text i foto Pavel Bolf

Na konci měsíce srpna jsem v Praze usedl do letadla. Přede mnou byla hodinová cesta do Vídně, zde přestup do letadla , s cílem přistání letiště Narita, poblíž Tokya. Let trval asi 12 hodin a probíhal naprosto v pohodě. Můj původní záměr, celou cestu prospat, se neuskutečnil. Hlavou mi neustále probíhalo příliš mnoho myšlenek. Cílem mé měsíční návštěvy Japonska bylo studium japonského meče. Navštívit místa, kde bych mohl spatřit to nejlepší, co v oboru mečířství v Japonsku vzniklo. První tři týdny jsem měl strávit v Tokyu, a odtud vyrážet na výpravy po okolních městech. Další týden byla v plánu cesta do Himeji a Kyotó. Poslední týden jsem měl strávit v Hirošimě, kde se konala výstava prací osmi současných mečířů, vzájemně spolupracujících ve skupině s názvem Murakumokai. Jedním z nich je i pan Kunimasa Matsuba, na jehož pozvání jsem do Hirošimy nakonec zamířil. Mezi jednotlivými cestami mne navíc čekaly návštěvy u japonských přátel, zejména u pana a paní Shindóových. Program jsem měl nabitý, a pln očekávání jsem po dvanácti hodinách beze spánku přistával na Naritě s otázkami... jaké meče uvidím, a jací budou japonci kolem nich. Je to svět lidí, mezi které se evropanovi nemůže podařit proniknout, a kteří si pečlivě střeží svá tajemstní, nebo mi budou ochotni poodhalit alespoň něco málo z umění, jehož studiu jsem zasvětil několik posledních let svého života?

Tokyo

Cesta z letiště do Tokya trvá cca. hodinu. Hlavním dopravním prostředkem jsou zde vlakové soupravy podobné našemu metru. Systém je ale propojen se systémem železnic. Pro turistu, který nevládne japonštinou, a to i v psané podobě, je proces přestupování mezi jednotlivými linkami poměrně komplikovaný. Naštěstí na všech zastávkách přítomní, uniformovaní zaměstnanci drah, patří společně s policisty, mezi nejlepší zdroje informací. Já měl to štěstí, že na mně na letišti čekala moje přítelkyně, která japonštinu ovládá, a navíc zde strávila posledních pět měsíců. Díky tomu již měla záležitosti dopravy v Tokyu zvládnuté. Vzhledem k velikosti města jsou přesuny celkem dlouhé, obvykle něco mezi půl až jednou hodinou.

První tři dny jsem v Japonsku nezahlédl ani tanto. Navštívili jsme galerii tradičních řemesel, kde je na dvou podlažích možnost zhlédnout průřez většinou tradičních výrobků japonské kultury v té nejvyšší kvalitě. Je zde možné i nakupovat. Součástí byly i tradiční japonské nože, kuchyňské i lovecké. Čtvrtý den jsem navštívil muzeum mečů. V průběhu pobytu v Tokyu jsem sem poté zavítal opakovaně. Samotná budova je celkem nenápadná, zastrčená v postranních uličkách. Je třeba ji trochu hledat. Budova zřejmě slouží i jako centrum studia a výzkumu japonského meče. Veřejnosti je přístupné první patro, kde je možné zakoupit u recepce i literaturu vztahující se k japonskému meči. Samotmá výstava je přehlídkou vynikajících prací starých mistrů. Meče jsou zrestaurované, vynikající brusy umožňují v čepeli studovat ty nejjemnější detaily. Nemá smysl vyjmenovávat a popisovat jednotlivé práce. Je zde vystaveno kolem třiceti čepelí, které tvoří ucelený průřez historií japonskédo meče od období Heian až téměř po současnost. Menší část expozice tvoří soupravy mečů, ukázky cub a doplňků, jako kozuky, kogai, ale například i samé vysoké kvality(rejnočí kůže na potah rukojeti). V krátkosti je zde i představen proces kování a leštění. Před budovou leží vytavená lupa tamahagane(tradiční ocel pro výrobu čepelí), která také rozhodně stojí za pozornost.

Další příležitostí ke studiu byla návštěva Národního muzea. Zde je k vidění mnohem vice, než jen meče. Těm jsou zde věnovány dvě místnosti, ale samotných exponátů zde není přehnaně mnoho( 12 mečů). Jsou však zastoupeny vyjmečnými exponáty. Za zmínku stojí např. překrásné tači , 13. stol. Od By. Nagamitsu, s kalením chóji a velmi výrazným utsuri. Přímo vedle něj je vystavena čepel dlouhého meče od Masamuneho, 14.stol. Jedná se o známou čepel „Ishida kirikomi Masamune”, „Masamuneho čepel se záseky patřící Ishidovi”. Na této čepeli jsou i po restaurování patrné záseky ze střetu s jinými meči.

V dalších dnech jsme cestovali po okolí , navštívili jsme Kamakuru, Nikkó a další. Ve všech těchto městech je neuvěřitelné množství památek, zejména chrámů a svatyní. V Nikkó je mimo jiné hrob Ieasu Tokugavy. Ale s meči to tu nebylo nijak valné. Jediný obchod s meči byl zavřený. V Kamakuře se mi podařilo najít malý obhůdek. Jeho majitel je zároveň leštičem čepelí. Byl velmi milý, příjemně jsme si popovídali. Měl jsem zde možnost prohlédnout si několik zajímavých starožitných mečů.

Další obchod s meči a samurajským uměním jsem navštívil opět v Tokyu.(Japan sword 3-8-1 Toranomon. Minato-ku Tokyo 105-0001 Japan)V přízemí budovy je prodejna, kde je možné zakoupit jak meče staré, tak práce současných mistrů. Od těch zde byly k vidění například práce obou současných představitelů linie Gassan, nebo katana od Yoshindo Yoshihary a další.Celkem si zde bylo možno prohlédnout cca. 20 mečů, dále pak množství cub a dalších komponentů.Pracovník obchodu se mi velmi ochotně věnoval, i přes mou počáteční omluvu a upozornění, že jsem sem nepřišel meče kupovat, ale studovat. V průběhu prohlídky mi poskytl mnoho zajímavých informací.V průběhu rozhovoru došlo na skutečnost, že se věnuji výrobě japonských mečů.Pro většinu japonců, se kterými jsem o tomto hovořil, byla skutečnost, že se evropan věnuje kováním japonských mečů, zajímavým tématem.Ani jednou jsem se však i přes počáteční údiv, nesetkal s nějakými projevy nesouhlasu, nebo pohrdání.Vždy pak následoval rozhovor, jehož cílem bylo zjistit, jaká je úroveň mých prací, a co skutečně o výrobě mečů vím. Měl jsem s sebou fotografie svých prací a několik cub. Po jejich předvedení vždy bez jediné vyjímky následovala obrovská ochota mi jakkoli pomoci ve studiu tohoto oboru. Stejně tomu tak bylo i v tomto obchodě. K našemu velkému překvapení jsme po rozhovoru a zakoupení literatury byli ve chvíli, kdy jsme se chystali rozloučit, pozvání do dvou horních pater budovy, která zjevně nebyla turistům a běžným zákazníkům přístupná. Zde v jednom patře byla přehlídka zbrojí a příslušenství, a druhém podlaží přehlídka mečů, souprav a cub. Byly zde k vidění meče té nejvyšší kvality. Předměty této úrovně patří do kategorie, v které je sice možné meč zakoupit, ale není jej možné vyvézt mimo Japonsko. Jejich ceny se pohybovaly v sedmimístných částkách. Zde vystavené kusy, nebyly ukryté za sklem, a bylo je tak možné studovat z bezprostřední blízkosti.Nakonec jsme v jsme díky laskavosti a ochotě členů místního týmu, strávili skoro celý den studiem jedinečných děl starých i současných mistrů, a vstřebáváním mnoha nových a zajímavých informací, kterými mně náš laskavý doprovod zahrnul.

Několik zajímavých mečů jsem měl dále možnost si prohlédnout při soukromé návštěvě u pana Aizawa Tomoyuki Ten je sběratelem . Měl jsem zde příležitost si kromě mečů důkladně prohlédnout i kompletní zbroj, jari, a několik cub. Některé z předmětů, které mi ukázal, jsou v držení jeho rodiny již po několik generací. Větší část rodinných mečů má v držení jeho starší bratr. Vzhledem k jeho širokým znalostem v oboru, jsem se i zde dověděl mnoho nového.

Následovalo cestování po památkách, hrad v Himeji, chrámy v Kyóto, (je jich zde hodně přes 1000), a spousta dalších návštěv pamětihodností.

Na doporučení našich přátel, paní a pana Shindóových, jsme také navštívili muzeum výroby meče v Osafune. Městečko Osafune je poněkud mimo hlavní trasy. Ale cesta sem rozhodně stojí za námahu. Muzeum je věnováno samotné výrobě meče. Je si zde možné prohlédnout postup při výrobě čepele, dále cca. 15 prací současných mečířů, 15 mečových souprav , též současných mistrů, ukázky habaki a prací leštičů, na 22-ti starých čepelích . V areálu je ale hlavně možnost vidět pracovat představitele jednotlivých profesí, podílejících se na výrobě japonského meče, a také s nimi o jejich práci mluvit. V příštím roce bych se sem rád vrátil, a strávil zde několik dní, neboť jeden den v Osafune je příliš málo.

Hirošima.

Sem jsem jel na pozvání pana Matsuby. On, a jeho sedm kolegů mečířů, s kterými spolupracuje, pořádali výstavu. Na ní bylo možné prohlédnout, popř. zakoupit, práce každého z nich. Vzhledem ke skutečnosti, že všichni patří mezi dvacet nejlepších současných mečířů, bylo na co se dívat. Pan Matsuba mě postupně seznámil se svými kolegy, a dalšími lidmi z oboru, kteří výstavu navštívili. Měl jsem tak možnost mluvit např. s nejlepším fotografem mečů, s lidmi, kteří meče ohodnocují, s vedoucím výroby tamahagane a dalšími. Opět jsem se setkal s pozitivními reakcemi a ochotou pomoci.Mnohokrát jsem byl vyzván, abych se bez okolků ptal na cokoliv, co mě zajímá. Díky nesmírné laskavosti všech těchto lidí, jsem si z Japonska přivezl mnoho cenných rad a informací a zážitků.